_____________________________________________________________________

Pařížský sen (4. část)

15. června 2013 v 7:46 | Kristina |  Pařížský sen
Šli jsme po silnici a nikde ani živáčka. Byla to strašná cesta, ale byla jsem ráda, že mám vedle sebe alespoň Davida. Byla asi jedna hodina v noci, když jsme došli do vedlejší vesnice. Svítily jenom pouliční lampy a obchody už měly taky dávno zavřeno. Kdyby to bylo za bílého dne, vsadím se, že by na nás ostatní koukali jako na zjevení. Já měla na sobě krátké mokré šaty zapatlané od šlehačky a David byl taky celý mokrý. Já vypadala, jako bych si byla zaplavat v oblečení a potom jsem spadla do šlehačky. Prostě trapas. Byla jsem ráda, že je noc a že všichni v této vesnici spí. Cestou jsme si povídali a já už byla z té chůze celkem unavená a děsně mě bolely nohy. Motorku jsme nechali na silnici a David říkal, že si jí zítra vyzvedne. "Promiň, tohle je moje vina, že teď musíme jít pěšky" omlouvala jsem se. "Ale ne, to je v pohodě, Andy" řekl. "Jsem dospělá a dělám ještě větší průšvihy, než když jsem byla nezletilá" smála jsem se. "No, to je vidět - jsi ještě praštěnější než kdy předtím" prohlásil. Smála jsem se a nešlo přestat. "Tohle z tebe udělá dospělost, Andy!" usmál se David. "To jo" přiznala jsem. Chvíli jsme šli po silnici a potom jsme zašli na chodník. Strašně mě bolely nohy a byla jsem si jistá, že už víc nedojdu. "Davide?" zeptala jsem se opatrně. "Hm?" "Nechceš mě vzít na záda?" usmála jsem se. "No tak fajn. Pojď" řekl. To byl tak ulehčující pocit. Po půlhodině jsem začala klinbat a vzápětí jsem usnula. Byla jsem hodně unavená.
Ráno jsem se probudila u sebe v posteli. Byla jsem tak trochu zmatená, protože jsem si nemohla vzpomenout na to, co se stalo. Jeli jsme s Davidem na motorce a pak si pamatuju, jak mě nesl na zádech po chodníku. Asi jsem byla trochu opilá. Vstala jsem a sešla jsem dolů do přízemí. Tam překvapivě bordel ani nebyl, akorát na kuchyňské lince. Pořád jsem na sobě měla svoje šlehačkové šaty, které už asi stačily uschnout. Vyšla jsem ven na zahradu, v tu chvíli by se mě člověk krve nedořezal. Tohle bylo strašný! Asi dvacet spolužáků a spolužaček se válelo na zemi a někteří usnuli na venkovních lavičkách. Zdřejmě tu usnuli a ostatní odešli asi typuju ve čtyři ráno. Bylo půl deváté. Musela jsem všechny probudit a poslat je domů. Všimla jsem si, že David je na lavičce. "Davide!" třásla jsem s ním. "Co je...?" řekl pomalu. "Vstávej!" prosila jsem. "Dobře, už jdu" vstal. "Pomůžeš mi prosím? Rodiče přijedou za chvilku a nesmí vidět, že se po naší zahradě válí mí opilí kamarádi" prohlásila jsem. "To víš, že jo. A příště tě už neponesu až domů" usmál se.

(čti dál v celém článku.)


Uklidili jsme a já jsem poslala ostatní domů. Prohlížela jsem si všechny dárky a měla jsem obrovskou radost. Prostě nejlepší narozky v dějinách narozenin! Všichni mi děkovali, že party byla skvělá - z toho jsem měla radost největší. I přes to, že jsme šli 20 kilometrů, tedy alespoň David a ještě s velkým závažím na sobě. Rodiče přijeli a divili se, že je doma tak uklizeno. Jakoby tam žádný party nebyla. Tak dobrou práci jsme s Davidem odvedli, že bylo všechno zase na svém místě.
"Tak sis ty narozeniny užila, viď, Andrejko" řekla mamka. "Jo, určitě. Byla to dobrá party" řekla jsem. "Babička tě moc pozdravuje a přeje ti všechno nejlepší" prohlásil táta. "Hele, my ti vlastně musíme dát ještě dárky k osmnáctinám!" vzpomněl si najednou taťka. "Máš pravdu, Vašku! Zlato, vybrali jsme pro tebe přesně to, co jsi určitě chtěla!" řekla nadšeně mamka. David byl taky docela zvědavý, co k osmnáctinám dostanu. "S tatínkem víme, že miluješ Paříž..." "...proto jsme ti koupili..." pokračoval taťka. Sakra, vymáčkněte se už! Byla jsem strašně napnutá. Určitě to budou klíčky od auta, abych si do Francie mohla dojet, říkala jsem si. "BARET!!" vykřikli oba dva. Slyšela jsem dobře? Baret?! Co? V tu chvíli se mi chtělo brečet... Mamka mi nasadila kostkovaný baret a taťka udělal fotku. Podívala jsem se na Davida, ten se nemohl udržet smíchy. Byla jsem z toho smutná. Už by byly lepší krajkový princeznovský šatičky! "Copak je, zlato? Nelíbí se ti?" ptala se mamka. "Ale jo, líbí..." odpověděla jsem polohlasem a pokusila jsem se o úsměv. Tak, vzdávám to. Do Paříže se nikdy nedostanu. Ne, prostě ne. Můj sen už se nikdy nestane. Alespoň baret mám. Připomene mi můj sen, sen dostat se do Paříže.

Odpoledne jsem byla s Davidem v parku. Pořád jsem byla strašně smutná z toho, že nepojedu do Paříže. "Ale Andy, já vím, že se tam někdy podíváš - no, teď to sice nebude, ale vím to" prohlásil. "No, to možná jo, ale včera večer jsem už měla sedět v limuzíně, směr Paříž" vzdychla jsem. "V limuzíně -" zasmál se David "- ale ty sem tam dostaneš prostě" řekl. "No, takhle jsem si to vysnila. Na den mých narozenin pro mě přijede limuzína a dneska už bych byla v Paříži a žila si svůj sen. Místo toho mám baret" řekla jsem poklesle. "Víš co? Našetříme si a pojedeme tam spolu" prohlásil David. "Jo, a jak to chceš jako udělat?" "Budem si hodně dlouho šetřit - třeba na letenky a poletíme třeba na týden do Francie" řekl sebejistě. "To by šlo..." řekla jsem a vstala jsem. "Andy, chci abys byla šťastná. Sice jsi od rodičů nedostala zájezd do Francie, ale to nic nemění na tom, aby jsme tam letěli my dva".
Šli jsme zpátky ke mně domů. Už se stmívalo. Všimla jsem si, že rodiče nejsou doma. Bylo mi to docela divné, v neděli se vždycky nehnou z domu. Byla docela zima, tak jsem se šla převléct. Rozhodli jsme se s Davidem, že se podíváme na nějaké to nové DVD. Udělala jsem popcorn a uvelebila jsem se na gauči. "Víš Andy, budu dělat taky party - víš, budu mít devatenáctiny, chceš přijít?" zeptal se. Byli jsme asi v polovině filmu. Byla jsem do toho děje strašně zažraná. "Že se ptáš! Samozdřejmě" usmála jsem se. "Tak to jsem rád" řekl. Dívali jsme se na sebe. "Andy, chtěl bych ti něco říct..." začal. "O co jde?" zeptala jsem se nechápavě. Najednou se rozsvítilo světlo v chodbě. "Jsme doma!" řekla na hlas mamka. To mě nakoplo. "Kde jste byli?" ptala jsem se. "Máme pro tebe ještě jedno překvapení" řekl nadšeně taťka. "O, ahoj Davide" pozdravila ho mamka. Rodiče se na mě podívali tázavě. "Ne, to ne. Nic se nestalo" zamluvila jsem to. "No nic, máme pro tebe ještě jeden dárek!" řekl táta a podal mi obálku. Bylo na ní napsáno datum: 4.7.2012. Pomalu jsem jí otevřela. To ne. Tohle nemůže být pravda! V tu chvíli, jako by se mi zastavilo srdce. Koukala jsem na ten podlouhlý papír - tedy vlastně dva.. Byly tam napsány dva datumy: 4.7.2012 a na druhém 20.7.2012. Určiět ještě spím, tohle je určitě jenom krásný sen! "LETENKY!!" začala jsem ječet. "Já letím do Pařížeeee!!!" skákala jsem radostí. Objímala jsem rodiče. "Děkuju vám, strašně moc vám děkuju!" "Nemáš za co! Zasloužíš si to! Hlavně za tu maturitu" usmál se táta. Objímala jsem Davida. "Jedu do Paříže, nemůžu tomu uvěřit!" usmívala jsem se od ucha k uchu. "To je super, Andy" odpověděl sklesle David.


Líbil se tenhle delší díl?
Proč se David chová takhle?
Co se stane Andree v Paříži?
K.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zzz Zzz | E-mail | 15. června 2013 v 9:46 | Reagovat

Přečti si můj nejnovější článek.
PS: Je to důležité.

2 Lulu Lulu | E-mail | Web | 15. června 2013 v 10:23 | Reagovat

Na blogu už je to hodnocení ;)

3 Evil Kate Evil Kate | Web | 15. června 2013 v 14:34 | Reagovat

Opět nemám slov! Neuvěřitelně se těším na další část. Proč jsi to musela přerušit zrovna tady?! :D:D
Já si myslím, že je David naštvaný kvůli tomu, že chtěl do Paříže jet s Andreou, a teď jak dostala ty letenky, je to jen pro jednu osobu, ne?
Já si myslím, že se v Paříži zamiluje:).
Krásný díl, honem přidej další!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama