_____________________________________________________________________

Pařížský sen

Pařížský sen (6. část)

19. června 2013 v 5:48 | Kristina
Pozn.: Všechny rozhovory od tohoto dílu budou ve francouzštině. Já je samozdřejmě budu psát česky :).

Prošla jsem obrovskou halou až k východu z letiště. "Promiňte slečno, ukažte mi váš pas prosím" řekl pán v uniformě, asi nějaký pracovník na letišti. "Ano, hned" řekla jsem a začala jsem hledat v kapse od své tašky. Podala jsem mu pas a čekala jsem až si ho prohlédne. "Všechno v pořádku, děkuji. Nashledanou" rozloučil se. Myslela jsem si, že je to jenom takové zkontrolování, ale kontrolovali pasy úplně všem, přišlo mi to trochu divné. Až pak mi to došlo. V Paříži se asi něco děje. Koukala jsem chvíli na velkou obrazovku, kde dávali zprávy. Byla jsem pořád na letišti v postraní hale. Říkali tam, že banda nějakých mafiánů, kteří paštují drogy letěli letadlem nebo možná ještě letí. Proto na každém letišti všechno kontrolují. To je ovšem v pořádku, potřebují nějaká opatření tomu zabránit. Vyšla jsem ven a šla jsem chvíli pěšky. Doma jsem si podrobně nastudovala mapu Paříže, kterou teď umím skoro nazpaměť, takže jsem moc dobře věděla, kde mám hledat nejbližší nádraží. Všude svítila pouliční světla a bylo to tu úplně jiné. Pěknější než v Čechách. Nádraží jsem už viděla, tak jsem trochu podvědomě zrychlila chůzi. Bylo to velké a moderní nádraží plné lidí všech náradností. Koupila jsem si jízdenku a šla jsem čekat na čtvrté nástupiště, kde měl vlak přijet. Čekala jsem tam celkem dlouho, když tu najednou začali hlásit, že vlak má hodinu zpoždění. No to mi fakt scházelo! Chci do hotelu. Hned!

(čti dál v celém článku.)

Pařížský sen (5. část)

17. června 2013 v 6:08 | Kristina
Dneska je den odletu do Paříže. Nepopsatelně jsem se na to těšila! Konečně se zblízka podívám na Eiffelovku, prohlédnu si Notre Damme... Možnosti jsou nekonečné. Sedm let jsem se učila pilně francouzsky a teď jsem z francouzštiny i úspěšně maturovala a dalo by se říct, že francouzsky umím hodně dobře, takže se strašně těším. Poznám nové lidi, jinou zem.
Od rána jsem balila pečlivě kufr, abych si tu nic nezapomněla. Potřebovala jsem si ještě nabít foťák i mobil. Přibalila jsem i blok s čistými listy, abych mohla i kreslit. Třeba bych mohla namalovat nějaké to náměstí nebo dokonce i Eiffelovku! Měla jsem šílenou cestovní horečku a měla jsem, jak se říká, motýlky v břiše. Nemohla jsem se už dočkat.
Odpoledne jsem zašla za Kájou říct jí, že tu chvíli nebudu. Zazvonila jsem a čekala jsem, až mi otevře. "Ahoj Andy! Co ty tady?" zeptala se překvapeně. Měla jako obvykle svázané vlasy do culíku a dva blonďatí prameny měla mimo. Jako vždycky vypadala božsky. "Ahoj, chtěla bych ti říct, že dneska odlétám do Paříže. Nebudu tady asi dva týdny" oznámila jsem jí. "No nekecej! To je skvělý! Klidně bych letěla s tebou, kdyby to šlo. Každopádně si to tam teda užij a nezapomeň přidávat fotky na facebook, abych o tobě něco věděla - víš, co děláš, kde jsi byla a tak. Pořádně si to tam užij, Andrejko!" řekla nadšeně. "Jo, neboj se. Něco malého ti přivezu, to je samozdřejmost. Tak se měj" rozlučovala jsem se. "Počkej, a kdy odlítáš?" "V devět večer, takže už za pár hodin musíme být na letišti" prohlásila jsem. "Tak se měj, Andy!" rozloučily jsme se. "Ahoooj!". Musela jsem ještě zajít za Davidem a taky se rozloučit. Včera mi přišlo, že nebyl moc nadšený, že odjíždím pryč. Prošla jsem třema ulicema a zazvonila jsem. Je dobrý, že mám kamarády takhle blízko.

(čti dál v celém článku.)

Pařížský sen (4. část)

15. června 2013 v 7:46 | Kristina
Šli jsme po silnici a nikde ani živáčka. Byla to strašná cesta, ale byla jsem ráda, že mám vedle sebe alespoň Davida. Byla asi jedna hodina v noci, když jsme došli do vedlejší vesnice. Svítily jenom pouliční lampy a obchody už měly taky dávno zavřeno. Kdyby to bylo za bílého dne, vsadím se, že by na nás ostatní koukali jako na zjevení. Já měla na sobě krátké mokré šaty zapatlané od šlehačky a David byl taky celý mokrý. Já vypadala, jako bych si byla zaplavat v oblečení a potom jsem spadla do šlehačky. Prostě trapas. Byla jsem ráda, že je noc a že všichni v této vesnici spí. Cestou jsme si povídali a já už byla z té chůze celkem unavená a děsně mě bolely nohy. Motorku jsme nechali na silnici a David říkal, že si jí zítra vyzvedne. "Promiň, tohle je moje vina, že teď musíme jít pěšky" omlouvala jsem se. "Ale ne, to je v pohodě, Andy" řekl. "Jsem dospělá a dělám ještě větší průšvihy, než když jsem byla nezletilá" smála jsem se. "No, to je vidět - jsi ještě praštěnější než kdy předtím" prohlásil. Smála jsem se a nešlo přestat. "Tohle z tebe udělá dospělost, Andy!" usmál se David. "To jo" přiznala jsem. Chvíli jsme šli po silnici a potom jsme zašli na chodník. Strašně mě bolely nohy a byla jsem si jistá, že už víc nedojdu. "Davide?" zeptala jsem se opatrně. "Hm?" "Nechceš mě vzít na záda?" usmála jsem se. "No tak fajn. Pojď" řekl. To byl tak ulehčující pocit. Po půlhodině jsem začala klinbat a vzápětí jsem usnula. Byla jsem hodně unavená.
Ráno jsem se probudila u sebe v posteli. Byla jsem tak trochu zmatená, protože jsem si nemohla vzpomenout na to, co se stalo. Jeli jsme s Davidem na motorce a pak si pamatuju, jak mě nesl na zádech po chodníku. Asi jsem byla trochu opilá. Vstala jsem a sešla jsem dolů do přízemí. Tam překvapivě bordel ani nebyl, akorát na kuchyňské lince. Pořád jsem na sobě měla svoje šlehačkové šaty, které už asi stačily uschnout. Vyšla jsem ven na zahradu, v tu chvíli by se mě člověk krve nedořezal. Tohle bylo strašný! Asi dvacet spolužáků a spolužaček se válelo na zemi a někteří usnuli na venkovních lavičkách. Zdřejmě tu usnuli a ostatní odešli asi typuju ve čtyři ráno. Bylo půl deváté. Musela jsem všechny probudit a poslat je domů. Všimla jsem si, že David je na lavičce. "Davide!" třásla jsem s ním. "Co je...?" řekl pomalu. "Vstávej!" prosila jsem. "Dobře, už jdu" vstal. "Pomůžeš mi prosím? Rodiče přijedou za chvilku a nesmí vidět, že se po naší zahradě válí mí opilí kamarádi" prohlásila jsem. "To víš, že jo. A příště tě už neponesu až domů" usmál se.

(čti dál v celém článku.)

Pařížský sen (3. část)

13. června 2013 v 7:06 | Kristina
S rodiči jsem se domluvila, že mi dárky dají až po party. Taťka mi nabídl pomoc se sekáním trávníku a čištěním bazénu, což mi docela pomohlo. Rozhodla jsem se jet do Prahy busem, protože u nás v menším městečku máme snad jenom dva obchody s potravinami. Vystoupila jsem na Černém mostě a vydala jsem se k centru. Bylo tam strašně moc lidí, ani se nedivím, když je sobota. Šla jsem do přízemí do Globusu, kde bylo ještě víc lidí než na chodbách rozlehlého centra. Nakoupila jsem vše potřebné - chipsi všech druhů, deset balíčků popcornu, ovoce na koktejly a drinky, sušenky, zmrzliny, limonády, vody a alkohol. No co, vždyť je mi už osmnáct! Táhla jsem se s taškami do druhého patra, kde jsem koupila dévédéčka a cédéčka. Potřebovala jsem něco na tu oslavu. Všichni na mě v tom obchodě koukali jako na zjevení, protože jsem tam táhla asi čtyři supertěžké tašky s nákupem. Ani do uličky jsem se skoro nevešla. S nakoupenou hudbou a filmy jsem si ještě navíc zašla do Orsaye a koupila jsem si nádherné letní šaty na svou party. Celá utahaná, s obříma taškama v ruce jsem došla na autobusovou zastávku. Ani si nedokážete představit, jak byly všechny ty tašky těžké! Chvíli jsem čekala na autobus, který asi po deseti minutách přijel. Byla jsem strašně ráda, že si už můžu sednout. Když jsem ovšem ale nastupovala, stala se mi taková nemilá věc. Zrovna jsem platila 14 korun za jízdu, když v tom mi spadla jedna taška s nákupem a rozsypal se mi veškerý obsah té tašky na zem. Řidič na mě koukal tak trochu nemile a evidentně čekal až si konečně uráčím všechny potraviny sesbírat zpátky do tašky. No, a jako naschvál se mi vysypaly ze sáčku citróny a kutálely se a kutálely po celém autobuse! No super. Takže jsem po autobuse honila citróny a sbírala jsem postupně obsah zpět do tašky. Celá rudá jsem si konečně sedla. Bylo mi neskutečně trapně. Když v tom se ten řidič ještě začal smát. Ani jsem si toho nevšímala, bylo mi to jedno, ať si myslí, co chce. Dala jsem si sluchátka do uší, abych zaplnila to ponižující šeptání spolusedících. Ano, měla jsem pravdu, tento den bude vyjímečný.

(čti dál v celém článku.)

Pařížský sen (2. část)

12. června 2013 v 7:16 | Kristina
Sešla jsem po schodech dolů do přízemí. Zamířila jsem do kuchyně, kde to nádherně vonělo toasty se sýrem a kečupem. To kombinaci na snídani miluju. Někdo si zdřejmě vzpomněl na moje narozeniny. "Překvapení!" vylekal mě taťka, když jsem vešla do kuchyně. Obvykle si ho vždycky všimnu, když se chystá na nějaký ten kanadský žertík. "Všechno nejlepší, Andrejko! Panebože...strašně to uteklo. Vždyť ses nám nedávno narodila a teď už ti je osmnáct! Připadá mi to jako včera, když jsme si tě přivezli z porodnice..." plakala mamka. "Ale mami, prosimtebe, nebreč. Vždyť to jsou narozky, skoro jako každé jiné" prohlásila jsem. Nevím, jestli se svým tvrzením úplně souhlasím, ale určitě to jsou jenom narozky. Pro mně, vyjímečné narozky. "Tak jo, Andy, něco si přej!" řekl taťka a přišel z obýváku s úžasným čokoládovým dortem. Já jenom žasla! Byl tak krásný až byla škoda ho sníst. Bylo na něm osmnáct tmavě modrých svíček, které už jen čekaly na to, až je zfouknu. "Evi, přines foťák, tohle potřebujeme vyfotit" řekl táta mamce. Mamka došla pro foťák a oba začali odpočítávat. "Tři, dva, jedna...!". Zfoukla jsem je všechny naráz, což se mi nikdy nepovedlo. Ano, tento den bude hodně vyjímečný. "No, a kde je Adam?" ptala jsem se, jelikož jsem tady nikde neviděla svého mladšího bráchu. Bylo mi to celkem divné, že by mi nešel ani popřát. "Tvůj bráška odjel včera večer na tábor, přeci. Ty jsi byla někde na tom večírku, tak jsi ho nepřišla doprovodit" řekla máma. "No jo, vlastně..." hlesla jsem jen, jelikož jsem vážně netušila, že odjíždí na tábor. Tak tohle mi asi trochu uniklo.

(čti dál v celém článku)

Pařížský sen (1. část)

11. června 2013 v 6:00 | Kristina
Samodzřejmě, že potřebuju mít taky něco v rubrice Stories :). Tuhle povídku jsem začala psát na minulém blogu na podzim a rozhodla jsem se jí už konečně dopsat. Tak vám sem budu postupně přidávat všechny části od začátku. Doufám, že se bude líbit.
..........................................................................
Slunce právě vycházelo, když jsem ráno otevřela oči a podívala se z okna. Nádherný východ slunce, říkala jsem si. Šla jsem zpět k posteli a obula jsem si své milované králičí bačkory. Vydala jsem se přes chodbu v prvním patře do koupelny. Byla mi celkem zima, jelikož byla už zapnutá klimatizace. Ano, dneska bude obzvlášť parný den, říkala jsem si. Při prvním pohledu do zrcadla jsem se zhrozila. Musela jsem se sebou něco málo udělat. Špinavé umaštěné vlasy ještě svázané do culíku z předešlého dne, rozmazaná řasenka pod očima a nevyčištěné zuby. Bože, litovala jsem toho, že jsem včera šla na tu údajně malou party u mého kamaráda. Bylo tam nejméně šedesát lidí, kteří už po desáté hodině v noci byli pěkně opilí. Neříkám, že já ne. Všichni jsme se skvěle bavili, na tenhle večírek jen tak nezapomenu. Ale jaké to má následky, to je tedy hrůza. Vlezla jsem si do vany a umyla jsem si vlasy. Koupelna voněla po pomerančovém šamponu, který jsem právě celý vyplácala, abych si pořádně umyla vlasy. Kdybych to odflákla, tak by vlasy stejně byly mastné a mohla bych jít pod sprchu rovnou znovu. Tak když pořádně, tak pořádně, řekla jsem si. Když jsem si vlasy fénovala, vzpomněla jsem si na dost zásadní událost. Bylo 1. července, jak jsem viděla na nástěnném kalendáři. Ano, dneska mám osmnácté narozeniny! Jak jsem proboha mohla zapomenout, zlobila jsem se sama na sebe. Páni, už osmnáct. Strašně rychle to uteklo, vždyť nedávno jsem ještě byla v plínkách, jak jsem se viděla na fotkách z rodinného alba. To znamená, že jsem volná! Konečně úplně volná! Můžu si udělat řidičák, koupit si auto a odjet do mé milované Paříže! Andreo Dvorská, těš se! Hned jsem měla náladu lepší.
Když jsem vyšla z koupelny, bylo devět hodin. Šla jsem do pokoje, abych se na takový slavnostní den hezky oblíkla. Otevřela jsem skříň a začala jsem hrabat v kupě oblečení. Měla bych si to tam někdy srovnat a pověsit na ramínka. Vytáhla jsem hezkou džínovou minisukni a halenku s květinovým vzorem. Tenhle den musí být dokonalý. Když už začal tak hezky, tak proč si ho kazit. Své osmnácté narozeniny jsem plánovala už hodně dlouho. Už jako malá jsem si vysnívala, že v tento den si sbalím kufr a odjedu do Paříže. Přijede pro mě limuzína a sbohem Čechy. Už dlouho vím, že se tohle nestane. Ale je hezké si to vysnívat. Jestli to půjde podle mých plánu, dneska večer už budu v Paříži. Strašně bych tam chtěla...

Líbí se? Začátky bývají nejhorší :D
K.
 
 

Reklama